Když to doma neklape-2.díl

16. června 2007 v 16:04 |  Když to doma neklape

Opáčko: "Ahoj Zuzko. Chtělas něco??" otočila se na mě netrpělivě máma.......

"Ehmm... ne..." odpověděla jsem. Sakra, sakra, sakra. Já sem fakt debil. Proč jsem řekla že ne? To by mě fakt zajímalo. "Zuzi, tak proč bys byla tak nervozní?? Určitě mi něco chceš. Klidně se zetpej jestly něco potřebuješ." mluvila máma ale přitom se na mě ani neotočila a cosi vařila. Sbírala jsem odvahu ale bohužel marně. Moje palice byla plná strachu, očekávání.
Mhla přede mnou mlha za mnou. "Ne... vlastně jo.. totiž ne... ne nic nechci." koktala jsem.
"Zuzko..." otočila se ke mě máma už troško netrpělivě a naštvaně. "Ehm.. pojd' se na něco kouknout...." řekla jsem a šíleně jsem zrudla. Máma
šla poslušně za mnou. "Tady." řekla jsem a ukázala jsem na prostěradlo v koši na prádlo. "Co je s ním?" ptala se máma.
"No koukni co se mi stalo..." řekla jsem jí. Máma si prohlídla prostěradlo a taky trochu zrudla.
Vzrušeně polykala sliny a utírala si ruce do zástěry na vaření. "No...ehm... no vidiš... to mno..."
"To je všechno co mi k tomu řekneš?" "Ehm.. ne.. totiž... Seš už velká holka, ne?"
"No to jo, ale to mi asi tu menstruační krev nikam nezachytí!" dostala jsem pořádnou dávku odvahy. Máma mě vzala za ruku a bezeslova mě zavedla do koupelny a tam mi půjčila pár svých vložek a vše mi vysvětlila. Ve škole jsem ten den stála v koutě a neklidně přešlapovala.
Cítila jsem se jako kdyby každej mohl prokouknout co mám mezi nohama....
Moje spolužačka Lenka mě hravě odhalila. "Tak ty už taky?" usmála se.
Mohla jsem se propadnout hanbou. Už jsem se nemohla dočkat domů. Ale to jsem ještě nevěděla co mě čeká....
"Nazdar ma......... co to je?!" vyjeknu když přijdu domů. Náš byt zel uplnou prázdnotou.
Bylo v něm spoustu krabic a na zemi zůstal koberec. To je všechno. Všechny moje plakáty Orlanda Blooma byly pryč! Můj stůl byl pryč. Jen na zemi z mého psacího stolu zbyl jeden šuplík.
"To koukáš, co? Budeme se stěhovat Zuzi." řekla mi štastně máma.
"Co že? Stěhovat?" Koukla jsem zvědavě na mamku. Usmívala se a vůbec mě nevnímala.
Myšlenkama bloudila fakt bůh ví kde! Máma snila. To by mě zajímalo o čem? Nebo snad o kom? Ne!! Máma a chlap... to ne... "Mami?!" zamávala jsem jí rukou před očima.
"Eh.. co kde.. copak?" divila se máma. "Kam se budeme stěhovat? Proč?" začala jsem z toho být naopak smutná. "Budeme se stěhovat... mno do takové menší vesnice."
"Já se odstěhovat se nechci. Patřím prostě sem! Kde jsou moje věci? Učení, plakáty?
Fotoalba a ostatní?" "Zuzanko, uklidni se prosím." "Já se nechci uklidnit, všechno jste mi zničily. Mám tu kamarády. Bydlím tady!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" hysterčila jsem.
"Počkej prosím Zuzi...."
Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.